Z kláštera přímo do lahve. Trapistické pivo má bohatou historii i přísná pravidla

Již déle než 350 let patří trapistická piva mezi to nejlepší, co můžete v Belgii a Nizozemsku ochutnat. Nápoje, které se podávají zpravidla v menších skleněných lahvích různého tvaru se přitom nevyznačují pouze výraznou chutí a krémovou pěnou, ale také jasnými pravidly, která splňuje jen dvanáct pivovarů na světě.

Po dlouhá léta patřila výroba piva mezi pracovní náplně klášterů a duchovních skupin, kterým sloužilo především pro vlastní spotřebu, později však také na výdělek. V průběhu 17. století se ale cisterciáci rozhodli dát vaření piva jasná pravidla a především zajistit, že výdělky skutečně skončí v pokladnách klášterů. Dle jednoho ze společenství, které sídlilo ve fransouzském La Trappe, pak dostal řád své jméno.

Hnutí se rozšířilo především v západní části Evropy a zajišťovalo stabilní kvalitu piva, zároveň však jednotlivé pivovary omezovalo v množství vyrobeného moku tak, aby se z něj nestala masová záležitost. I přesto hlavní tradice zůstala zachována v Beneluxu, Německu a Rakousku.

Drsné 18. i 20. století, kdy se přes oblast prohnalo mnoho ozbrojených konfliktů, však znamenalo pro trapistické pivo téměř konec. Po druhé světové válce zůstalo pouze šest klášterních pivovarů nesoucích tuto značku. Zájem o méně známá piva však trapistickým pivům znovu pomohl na nohy, nyní je tak po celém světě celkem dvanáct značek, u jejichž zrodu stojí příslušníci různých řádů. Šest jich najdete v Belgii, dvě v Nizozemí a po jedné v Rakousku, Itálii, Anglii a dokonce Spojených státech.

Nejstarším trapistickým pivovarem je v současnosti Brasserie de Rochefort z roku 1595, který však z hlediska objemu produkce tvoří spíše okrajovou záležitost. V běžných restauracích narazíte spíše na Westmalle nebo Chimay. Pokud si je ale dáte v domovské Belgii, počítejte s cenou v baru asi osm eur. Obsah alkoholu se pohybuje kolem deseti procent, hlavním důvodem je však neopakovatelná chuť, která se naprosto liší od tuzemských piv.

Facebook Komentáře